+420 606878954
lemonwide.jpg
Vítejte!
Dobrý den, vítám vás na mojí internetové stránce. Jedná se o tématicky všestrannou stránku ve které vám představuji svůj vlastní svět. Svůj web stále vylepšuji a obohacuji
Josef Dvořák

Ondřejská 118/18

360 01 Karlovy Vary

Telefon: + 420 606878954

Mail: josefdvorak18111983@seznam.cz 
 
Blahodárná dechová cvičení pro čistou hlavu i dobrý spánek
Není to psychiatrická nemocnice ale koncentrační tábor
V této léčebně jsem byl ve svých dvanácti letech od 11. 3 do 28. 6. 1996, což je sice doba od dnešní vzdálená, ale jedná se o známá devadesátá léta a poukazuje, že i sedm let po revoluci si toto zařízení zachovalo komunistické srdce a řadů rysů komunistické krutosti v psychiatrických zařízeních a ústavech pro duševně nemocné.

Dnes je mi 37 let a velice dobře si pamatuji toto dětské peklo. Dětem tam bylo dáváno najevo, že s psychickým zdravím zdravím ztratili svobodu a se svobodou i důstojnost a lásku. Od prvního dne pacient přestal být člověkem a stával se bezhodnotnou zbytečností. Tam si s dětmi dělali co chtěli, tam vůbec nemají snahu, aby děti byly zase v pořádku. Nenávist a zloba na všechny děti bez rozdílu tam byla běžná. Lékaři s pacienty nekomunikovali o tom, co dětem podávají a jak se jejich léčení vyvíjí. Při psaní dopisů nám byl obsah kontrolován takže jsme ani nemohli nic nikomu vytknout. Stačilo napsat „necítím se tu dobře“ a hned se urazily a byly hodně ošklivé.

Nemalé potíže byly také když se něco nepovedlo na sto procent nebo když šlo něco pomaleji, to křičeli sprostá slova, ponižovali a někdy i fyzicky útočili a aplikovali léky či injekci. Výraz primářky MUDr Jany Holendové, která v ten čas vedla oddělení B7 a téměř všech sester, intenzivně připomínal výraz klekánic, polednic a jiných takových negativních mystických bytostí. Akorát s tím, že primářka na rozdíl od klekánice byla zákeřná a pouze nestrašila, ale zcela vědomě dětem lámala a někdy i paralyzovala duše.

Na pokojích nás bylo po deseti. Terapie probíhala jen jednou týdně. Koupat jsme se mohli třikrát týdně. Dopoledne jsme chodili ven a odpoledne nás posadili před televizi. Celkově se nám moc nevěnovali, šlo spíš o uplatňování moci.

Závěrem bych chtěl říci, že ani dospělý člověk, natož dítě, které už tak má křehkou duši se v podmínkách jaké tehdy měli neměl téměř nikdo šanci se vzpamatovat, srovnat a duševně zlepšit. Naopak i mě tam málem rozpuštěním duše odeslali na onen svět.
images (12).jpg
stažený soubor (3).jpg
stažený soubor (4).jpg
Cestou za výhledy si dáte do těla
Ten, kdo se chce divokou krajinou Saského Švýcarska kochat jen zpovzdálí, zvolí projížďku parníkem po Labi či historickou tramvají údolím řeky Křinice. Pokud se však rozhodnete dát si do těla, vyrazte na některé z tisícovky skalních útvarů. Díky dobré dostupnosti pomocí schodů, žebříků a můstků nemusíte být přímo horolezci, ale bez fyzičky se daleko nedostanete.Na poměrně krátké vzdálenosti se totiž setkáte s převýšením i mnoho desítek metrů. Pro pohyb ve skalním terénu je navíc často potřeba určitá obratnost a poblíž vrcholů také schopnost odolávat závrati z výšek. Jejich zdolání ale pokaždé stojí za to, protože vyhlídky jsou v kterékoli části národního parku famózní. Vyzkoušeli jsme méně náročný a současně nejpopulárnější výstup na skalní masiv Bastei a také turistickou cestu na několik vrcholů v horolezeckém ráji zvaném Schrammstein.
Objev romantiků
Saské Švýcarsko sousedí s přibližně stejně velkým Českým Švýcarskem ležícím na sever od Děčína, ale pokračuje několik kilometrů dál ve vnitrozemí Německa.

Nejatraktivnější část Labských pískovců tu byla v roce 1990 prohlášena národním parkem. Na krásy oblasti, které se původně říkalo Míšeňská vrchovina, upozornili na konci 18. století romantičtí umělci, zejména dva švýcarští malíři působící na Umělecké galerii v Drážďanech - Adrian Zingg (1734-1816) a Anton Graff (1736-1813).
 
Právě oni během svých výletů zachycovali údolí hluboko zaříznutá do skal, soutěsky se strmými útesy, skalní věže i roviny, ze kterých se zvedají stolové hory jako Königstein či Lilienstein. A právě oni údajně přišli s názvem Saské Švýcarsko, který se v literatuře začal objevovat v roce 1790. 
Lidé, kteří v té době toužili po romantických zážitcích v malebné přírodě, putovali po takzvané Cestě malířů (Malerweg), která byla v roce 2006 zrekonstruována podle historických průvodců a opatřena směrovkami. Celkem sto šestnáct kilometrů je rozděleno do osmi denních etap. Nejprve se do oblasti s průvodci i nosiči vydávali obyvatelé Drážďan.

Masovou turistiku podpořila od roku 1837 doprava parníky a o čtrnáct let později otevření železnice. Na nejoblíbenějších místech vznikaly hostince nebo chaty s občerstvením. Není bez zajímavosti, že labský pískovec už v minulých staletích sloužil nejen coby magnet na turisty, ale i jako důležitý stavební materiál. Vznikla z něho například Braniborská brána v Berlíně, drážďanská galerie Zwinger, opera v Lipsku či radnice v Antverpách.
Vzdušné lázně
Co se týká využití zdejšího pískovce ve stavitelství, husarský kousek se povedl už ve 13. století, kdy byl na masivu Bastei, tyčícím se dvě stě metrů nad řekou Labe, vybudován skalní hrad. Ten měl střežit obchodní stezku a hranice s Čechami.

Součástí areálu byl i most, jehož mladší kamenná verze se na rozdíl od hradu dochovala a dnes patří k největším atrakcím Saského Švýcarska. Pro ty, kteří si troufnou na stopadesátimetrové převýšení na jednom kilometru, přicházejí v úvahu dvě přístupové cesty. Obě vedou přes Kurort Rathen.

Vzhledem k tomu, že obec slouží jako vzdušné lázně, nesmějí do ní automobily. Jednou z možností je zaparkovat v místní části Oberrathen na protějším břehu Labe a do centra obce se svézt přívozem. My jsme nechali vůz u silnice směrem na Waltersdorf, kde se do kasičky platí dobrovolné vstupné dvě eura. Zaparkovali jsme ale jen se štěstím a díky fotografově šikovnosti, protože parkoviště bylo v září, kdy jsme místo navštívili, zaplněné i ve všední den. Jistější je dorazit hned po ránu, nebo později odpoledne, kdy už první návštěvníci odjíždějí.

Odtud je to asi kilometr a půl podél poměrně málo frekventované silnice k odbočce v Kurort Rathen, od které začíná cesta na Bastei výrazně stoupat. Pokud však dáváte přednost méně jednotvárnému terénu, lze za cenu malé zacházky uhnout ze silnice do lesa a mezi skály. Existuje i varianta vhodná pro méně pohyblivé návštěvníky - jestliže k vrcholu masivu Bastei přijedete z opačné strany, tedy ze severovýchodu, můžete od proslulého mostu Basteibrücke zaparkovat pouhých pět set metrů.

Přijdete tak ovšem o dvě vyhlídky do údolí Labe se symbolem Saského Švýcarska, horou Lilienstein v pozadí, kolem nichž vede cesta z Kurort Rathen. Nahoře se můžete odměnit občerstvením v restauraci nebo v jednom z několika stánků, z nichž nejpopulárnější jsou ty s pivem a párky.
Najdete tu ale i „trdelníky” připravené na různé způsoby. Budování zázemí pro turisty má na Bastei dvousetletou tradici. V roce 1826 tu byl postaven první hostinec a o osm let později sem v neděli a ve svátky začal jezdit dostavník z Drážďan.

K výstavbě dvojhradu Altrathen-Neurathen byly ve středověku využity místní skály, což z komplexu učinilo nedobytný obranný systém. Jeho vznik na nepřístupném místě s použitím primitivních nástrojů však vyžadoval značné úsilí. Od poloviny 15. století byl již pustý a často se stával útočištěm místních obyvatel při náhlém nebezpečí a hrozbě válek. Na počátku 20. století se zde uskutečnil první archeologický výzkum. V roce 1932 bylo objeveno cimbuří, které v následujících dvou letech zrestaurovali.

I když o dvacet let později proběhla další rekonstrukce a před čtyřiceti lety se rekonstruovalo opět, tehdy dokonce za pomoci horolezců, z areálu toho příliš nezbylo. Jednotlivé části jsou sice označeny a popsány (i v češtině), chce to ale velkou fantazii, aby si člověk místo přírodně vyhlížejících kamenů představil mostní věž, kazatelnu nebo základy kruhové věže. Komplex tak spíše než historickou hodnotou láká jedinečnými výhledy na pitoreskní útvary.
Skalní labyrint
Ne nadarmo se pozůstatkům jednoho z nejrozlehlejších hradních komplexů v Českosaském Švýcarsku říká skalní labyrint. U vstupu, kde zaplatíte dvě a půl eura, je vystavena maketa jeho středověké podoby a ukázka archeologických nálezů. Za několik desítek metrů odtud dojdete na slavný Basteibrücke přes rokli Mardertelle, který byl v polovině 19. století vybudován k turistickým účelům.

Ze stavby dlouhé více než šestasedmdesát metrů je výhled na nejbližší skály i do údolí Labe na pevnost Königstein, vzdálenou deset kilometrů.
Než se po sestupu vrátíte do Kurort Rathen, udělejte si krátkou odbočku podél potoka Grünbach k přehradě Amselsee (Kosí jezero), kde se v romantické scenérii můžete projet na šlapadle (6 €) nebo na veslici (4 €). Vodní dílo z roku 1834 mělo zkrášlit krajinu a podpořit turistický ruch v lázních. Sloužilo také k chovu ryb či těžbě ledu.

Cestou k němu po levé straně zahlédnete skalní divadlo Felsenbühne Rathen pro více než dva tisíce diváků. Inscenují se zde příběhy Karla Maye, pohádky, opery i moderní muzikály.
Zjizvené kameny
Kdo si chce dopřát náročnější výšlap, při němž si bude připadat trochu jako horolezec, ať zamíří na vrcholky zvané Schrammstein. Z Kurort Rathen pojedete zhruba deset kilometrů na některé z parkovišť u obce Ostrau, kam se dá dostat i historickým výtahem z lázeňského městečka Bad Schandau. Jde o nýtovanou hrázděnou stavbu pod památkovou ochranou, která překonává výšku padesát metrů. V roce 1904 ji nechal vybudovat jeden z hoteliérů.

Ze zmíněného parkoviště vyrazíte po některé ze značených turistických tras směřujících k vyhlídkám (jejich názvy najdete v mapě). Vzhledem k větší obtížnosti terénu a převýšení, které v našem případě činilo dvě stě padesát metrů na dvou a půl kilometrech, nebudete potkávat takové davy jako cestou na Bastei.

Povrch lesní stezky od začátku připomíná písečnou pláž - tak moc všudypřítomné pískovcové útvary „pracují”. Koneckonců český název oblasti, Zjizvené kameny, napovídá, že se jedná o silně zvětralý a členitý masiv.

Z tohoto důvodu se skály kontrolují, zda jsou pro lezení stále bezpečné. V opačném případě dochází k jejich uzavření, jako se to stalo například v roce 1986 u Schrammsteinské jehly. Tu si můžete v celé kráse prohlédnout z vyhlídek, kam se dostanete, když se u skalního „obra” jménem Falkenstein stočíte na jih a napojíte na úsek výše uvedené Malerweg. Z něj vás po osmi stech metrech rozcestník nasměruje k samotnému výstupu na skály za pomoci schodů a žebříků.

Po překonání asi padesáti výškových metrů se dostanete do oblasti, kde můžete libovolně a bezpečně po můstcích přecházet mezi několika vyhlídkami ve výšce kolem čtyř set metrů nad mořem. I když se nahoře sejde více lidí, spleť cestiček vinoucích se mezi pískovcovými útvary vás vždycky zavede na místo, kde budete mít trochu soukromí. Romantici si to nejvíc užijí při západu slunce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one