+420 606878954
lemonwide.jpg
Vítejte!
Dobrý den, vítám vás na mojí internetové stránce. Jedná se o tématicky všestrannou stránku ve které vám představuji svůj vlastní svět. Svůj web stále vylepšuji a obohacuji
Josef Dvořák

Ondřejská 118/18

360 01 Karlovy Vary

Telefon: + 420 606878954

Mail: josefdvorak18111983@seznam.cz 
 
Blahodárná dechová cvičení pro čistou hlavu i dobrý spánek
Není to psychiatrická nemocnice ale koncentrační tábor
V této léčebně jsem byl ve svých dvanácti letech od 11. 3 do 28. 6. 1996, což je sice doba od dnešní vzdálená, ale jedná se o známá devadesátá léta a poukazuje, že i sedm let po revoluci si toto zařízení zachovalo komunistické srdce a řadů rysů komunistické krutosti v psychiatrických zařízeních a ústavech pro duševně nemocné.

Dnes je mi 37 let a velice dobře si pamatuji toto dětské peklo. Dětem tam bylo dáváno najevo, že s psychickým zdravím zdravím ztratili svobodu a se svobodou i důstojnost a lásku. Od prvního dne pacient přestal být člověkem a stával se bezhodnotnou zbytečností. Tam si s dětmi dělali co chtěli, tam vůbec nemají snahu, aby děti byly zase v pořádku. Nenávist a zloba na všechny děti bez rozdílu tam byla běžná. Lékaři s pacienty nekomunikovali o tom, co dětem podávají a jak se jejich léčení vyvíjí. Při psaní dopisů nám byl obsah kontrolován takže jsme ani nemohli nic nikomu vytknout. Stačilo napsat „necítím se tu dobře“ a hned se urazily a byly hodně ošklivé.

Nemalé potíže byly také když se něco nepovedlo na sto procent nebo když šlo něco pomaleji, to křičeli sprostá slova, ponižovali a někdy i fyzicky útočili a aplikovali léky či injekci. Výraz primářky MUDr Jany Holendové, která v ten čas vedla oddělení B7 a téměř všech sester, intenzivně připomínal výraz klekánic, polednic a jiných takových negativních mystických bytostí. Akorát s tím, že primářka na rozdíl od klekánice byla zákeřná a pouze nestrašila, ale zcela vědomě dětem lámala a někdy i paralyzovala duše.

Na pokojích nás bylo po deseti. Terapie probíhala jen jednou týdně. Koupat jsme se mohli třikrát týdně. Dopoledne jsme chodili ven a odpoledne nás posadili před televizi. Celkově se nám moc nevěnovali, šlo spíš o uplatňování moci.

Závěrem bych chtěl říci, že ani dospělý člověk, natož dítě, které už tak má křehkou duši se v podmínkách jaké tehdy měli neměl téměř nikdo šanci se vzpamatovat, srovnat a duševně zlepšit. Naopak i mě tam málem rozpuštěním duše odeslali na onen svět.
images (12).jpg
stažený soubor (3).jpg
stažený soubor (4).jpg
Bylo jaro 1996 a v mojí rodné zemi bylo téměř sedm let od konce komunistické zloéry. Ale stále byly sféry které se v dobré neobrátili.
Tehdy jsem byl v psychiatrické léčebně v Opařanech. Šlo o zařízení kde pobyt byl velmi otřesný zážitek, jenž neměl s psychickou pomocí vůbec nic společného. Nešlo o žádnou léčbu ale o teror a duševní destrukci.
 
Běžel čas od přijetí k hospitalizaci dne 11. Března 1996 a utrpení. Během tehdejších velikonoc se mi začali v hlavě rodit myšlenky na útěk z toho dětského lágru. Ve třetí třetině tehdejšího dubna se pomýšlení na útěk žačalo transformovat v konkrétní plány. A ve třetině května jsem útěk realizoval.

Hranice s Rakouskem jsou blízko od tohoto psycholágru.

A Vídeň je dost velká a také Alpy jsou dost velké a různotvarné aby se tam dalo dobře zmizet. Tak jsem se vydal na cestu.

Během vycházky se mi podařilo zmizet.

Útěk ze cvokhausu tímto započal.
 
Šel jsem přírodou směrem k česko-rakouským hranicím. Na krásném místě jsem si lehnul, příjemně se mi usnulo a spalo. Druhý den po nočním odpočinku jsem se vydal dále na cestu od dětského psycholágru a blíže ke státním hranicím s Rakouskem, kam jsem třetí den dorazil. A bez obtíží jsem hranici překročil.
02316266.jpeg
coat-of-arms-5548549_960_720.jpg
6414594_.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one