Krásná i drsná historie
Vatikán je nejmenší stát na na světě. Viditelným ho dělá papež a památky, jako je bazilika sv. Petra, kterou je možné zahlédnout i z letadla. Pověstná jsou také místní muzea, v nichž naleznete jedinečné umělecké poklady.

Městský stát Vatikán, jak zní jeho oficiální název, vznikl v roce 1929 na základě Lateránských smluv, které podepsali kardinál Pietro Gasparri a Benito Mussolini. Leží v centru Říma, má asi tisíc stálých obyvatel a sotva půl kilometru čtverečního, ale zároveň vlastní jedny z nejbohatších a nejkrásnějších uměleckých sbírek na této planetě.

Ve kterém okamžiku jste překročili jeho hranice, nezjistíte snadno, protože žádná pasová kontrola neexistuje. Jediná šance je přelézt hradby na západě Vatikánu, které hranici přirozeně tvoří. Když na opačné straně Vatikánu vkročíte na náměstí svatého Petra, otevře se před vámi velká podívaná. Náměstí, na které se vejde 400 tisíc lidí, obklopuje ve dvou polokruzích kolonáda s 284 sloupy a 140 sochami světců. Ty polokruhy mají symbolizovat otevřenou náruč církve.

Jednou z dominant náměstí je egyptský obelisk, starý zhruba 4500 let. Měří 25,5 metru a váží 331 tun. Do Říma ho nechal přivézt římský císař Caligula. Stál kdysi nedaleko, vedle někdejšího Neronova cirku, kde ukřižovali svatého Petra. Ten byl prvním římským biskupem, tedy vlastně papežem.

Hlavním turistickým magnetem je bazilika svatého Petra, jedna z nejgeniálnějších památek světové architektury, jejíž stavba trvala 124 let (1505–1629). Za tu dobu se ve Vatikánu vystřídalo dvacet papežů a na samotné realizaci chrámu jedenáct špičkových architektů. Byli mezi nimi třeba Michelangelo Buonarroti, Donato Bramante, Antonio a Giuliano da Sangallo, Raffael Santi, Gian Lorenzo Bernini a další.

Novou baziliku se papež Julius II. rozhodl postavit proto, že ta předchozí, Konstantinova, se začala naklánět a praskat. Na tak velkolepou stavbu však církev neměla dost peněz. Papež proto začal prodávat odpustky, a ti, kteří přišli po něm, v této praxi pokračovali.

Jak drsné poměry vládly v Římě a vůbec v Itálii na přelomu renesance a baroka, líčí barvitě kniha Karla Schulze Kámen a bolest. Dotýká se osudů papežů i tvůrců baziliky (Michelangela, Bramanteho, Raffaela, Sangallů). Není špatné přečíst si ji dříve, než se do Vatikánu vydáte.
Chrám pro šedesát tisíc
Fronta turistů se vine po schodech baziliky a mizí v podloubí pod jejím průčelím. To je 116 metrů široké a 53 vysoké. Odsud, respektive ze zdejšího centrálního balkonu, pronáší papež každý rok na Boží hod vánoční svůj projev a požehnání věřícím.

Jakmile vejdete do chrámu, jeho monumentální prostor vás ohromí. Je dlouhý 211,5 metru a má tvar latinského kříže. Vejde se do něj až šedesát tisíc lidí, tedy jedno hodně velké okresní město.

Nad středem kříže se až do výšky 136,57 metru tyčí obrovitá kopule nesená čtyřmi sloupy. Váží 14 tisíc tun a má průměr 42,56 metru. Tedy jen o 66 centimetrů méně než slavný Pantheon, chrám z římských dob. Jenže vrchol Pantheonu odlehčuje devět metrů široký otvor (okulus), díky němuž proniká dovnitř světlo, ale třeba také déšť.

Prostor baziliky svatého Petra je překlenutý celý. Umožnily to dvě nosné skořepiny, jedna strmější a druhá méně strmá. Jsou spolu vzájemně propojeny a zvětšují tak svoji nosnost. Architekti tu vylepšili myšlenku Filippa Brunelleschiho, architekta z Florencie.
Za hranice možností
Na střechu a kopuli můžete vystoupat po schodech nebo tam vyjet výtahem. Když se cestou zastavíte na galerii, uděláte si při pohledu dolů do interiéru představu o ohromujících prostorách chrámu a rozměrech děl. Z kopule je také pěkný výhled zpoza soch na Svatopetrské náměstí a na Řím.

„Bazilika svatého Petra je mimořádná stavba,“ říká architekt Patrik Kotas. „Díky několika převratným konstrukčním novinkám překonala v řadě ohledů to, co tehdy architekti považovali za maximální mez stavitelských možností. Ale pozoruhodné je také to, jak jsou sladěné všechny ty stavební prvky i výzdoba od různých autorů.

Je to udělané s velkým citem a vkusem. Nemluvě o tom, že ten velký prostor vás nedeptá, neříká vám, jaký jste bezvýznamný mraveneček, jak nás učili v základní škole, ale naopak vás povznáší a nabíjí energií. Alespoň já to tak vnímám.“

Pod kopulí stojí papežský oltář a impozantní, téměř tunový baldachýn, tedy jakýsi přístřešek z pozlaceného bronzu. Stojí na čtyřech vinutých sloupech vysokých 26 metrů. Jde o mistrovské dílo od Giana Lorenza Berniniho. V podzemí pod ním objevili archeologové na místě, kde má být pochován svatý Petr, starou modlitebnu.

Vedle baldachýnu stojí jeho socha z černého bronzu. Patří k nejuctívanějším. Svědčí o tom jeho pravá noha ohlazená dotyky a polibky některých návštěvníků. V podzemí baziliky narazíte také na hroby papežů, kardinálů a význačných osobností.
Karel Veliký předběhl EU
Vraťme se ale ke vchodu. Vidíme tu, že církev nenechává nic náhodě. Vpravo stojí socha slavného římského císaře Konstantina Velikého, který zastavil pronásledování křesťanů a umožnil křesťanství, aby se stalo rozhodujícím náboženstvím v říši. Netlačil na to přehnaně tvrdě, jen to podporoval. Nebyl hloupý.

Vpravo stojí socha Karla Velikého, prvního panovníka, který po Římanech v Evropě vytvořil další velkou říši, jakousi předchůdkyni Evropské unie. Všichni poddaní v ní museli být povinně křesťany. S papežem a církví si byli navzájem prospěšní a vzájemně upevňovali i svou moc. Pieta od Michelangela, kterou najdete ve výklenku jedné z kaplí nedaleko od vchodu, působí po téhle ideologii jako zjevení.

Je neuvěřitelné, že něco tak vyzrálého vytvořil ve svých třiadvaceti letech. A že církev jeho neotřelé dílo přijala. Nejde tu totiž pouze o Pannu Marii, která v náručí drží mrtvé tělo svého syna Ježíše Krista. Michelangelo udělal Marii až nečekaně mladou. Sousoší proto nevyjadřuje jen hluboký smutek světice, ale bolest jakékoli ženy, která přijde o milované dítě.

Pozoruhodné je, jak jemně a zároveň působivě sochař postavu ženy vytvořil. Žádná dramatická gesta a srdcervoucí výkřiky, jen sklopená hlava, zavřené oči a nekonečně bolestné ticho. Dokonalé je i řemeslné zvládnutí sousoší a zároveň jeho poselství: Vše podstatné a opravdové je nashromážděné v srdci člověka.
Neuvěřitelná síla soukromí
„Pro mne je zajímavé i to, jak dokonale architekt vycítil, že tato socha potřebuje svůj menší, jakoby komorní prostor,“ říká architekt Patrik Kotas. „Proto ji umístil do jedné z bočních kaplí. Ve velkém prostoru by se ztrácela a nevyzněla s takovou silou.“ Musí ji tam ale chránit pancéřové sklo. V roce 1972 ji agresivní útočník poškodil.

V chrámu se můžete procházet dlouhé hodiny a pořád budete mít co objevovat. Ale i když zůstanete jen krátce, nebude to pro vás všední zážitek.
5781-1200w.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one